S. Nacht

Generální stávka

I.

Během několika desetiletí, v kterých dospělo moderní dělnické hnutí všech zemí ke své nynější moci a významu, byly názory ohledně prostředků a cest k uskutečnění společného cíle – odstranění námezdního otroctví a zabrání půdy, dolů, jakož i veškerých výrobních prostředků proletariátem – již několikrát měněny.

Začíná konečně pomíjet nesmyslný pojem, že měšťácká společnost pomine sama od sebe, že socialismus má vyčkat času, aby pak, jak nás učí nauka pohromy, po onom velkém humbuku jednoduše nastoupil jako dědic kapitalistické společnosti.

„Vydobytí politické moci zákonnou cestou“ na sebe nechá také trochu dlouho čekat a tak vidíme dělnické hnutí skoro všech zemí odkládat stará hesla a hledat nové výhody, nové cesty k uskutečnění svých snach.

Jelikož socialističtí politikové vylézají pouze ze svých zákoutí v rozličných sněmovnách a začínají vyjednávat s vládou, aby docílili zdánlivých reformiček a dělnicko-ochranných zákoníčků, které lze lehce obcházet, za což slibují vzdát se bručení a podporovat vládu, chopí se konečně proletariát účinkující revoluční zbraně, kterou má k dispozici a s kterou může přetvořit celý stávající společenský pořádek dle svého smyslu.

Tato zbraň, tento druh boje, který se naskýtá a s neodolávající mocí vnucuje obzvláště poslední dobou – navzdory protivnému očerňování ze strany protivníků, ještě více však ze strany „vůdců“ většiny dělnických stran – proletářům všech zemí a názorů, je generální stávka.

* * *

Poslední dobou se diskutuje o málo myšlenkách více než o generální stávce.

Jméno „generální stávka“ rozhodně připouští nedorozumění, neboť pod tím samým jménem jsou pojímány zcela rozlišné věci.

Takto se označuje za generální stávku stávka všech příslušníků jednoho odboru za dosažení vyšší mzdy, například generální stávka horníků; mluví se o generální stávce jistého města, například „generální stávka ve Florencii“, konečně i o generální stávce v celé zemi nebo provincii k docílení politických práv, například volebního práva v Belgii nebo ve Švédsku.

Avšak pojem generální stávky, která je nejhlubší, která v sobě chová celý světový názor sociálního převratu a sociální znovuorganizace, je pojmem proletářů románských zemí, kteří generální stávkou nerozumí nic jiného, než samostatný sociální převrat.

Především tento význam generální stávky tu bude projednáván.

* * *

Právě tato myšlenka je však utlačovaná podobnými blbskými výroky do německého dělnictva tím samým způsobem, s jakým odedávna utlačovala buržoazie socialismus, jelikož mu opět a opět předhazovala bajku o dělení, tím se domnívala mít jako nejvíce nemožný nesmysl socialismu, ve skutečnosti však dokázala svoje nedouctví.

„Generální stávka se rovná generálnímu blbství“ je obvyklý výrok, s kterým se pokládá v Německu generální stávka za odbytou. (Ovšem ti samí lidé, kteří neustále blábolí o „generálním blbství“, poslali v dubnu 1902 10.000 Marek na „generální blbství“ do Belgie.)

Kdekoliv již bylo přikročeno k vyjasnění generální stávky, opakovala se opětně následující argumentace: „generální stávka je utopie“. Je holou nemožností proletariát organizovat tak, aby veškeré dělnictvo zastavilo práci, a pakliže by proletariát byl již jednou tak organizovaný a třídně uvědomělý, aby mohl vyhlásit generální stávku, tu již nemá generální stávku zapotřebí, jelikož pak má již tak jako tak v zemi majoritu, taktéž i moc, dělat vše, co se mu líbí.

Nehleďte na to, že i s nejdokonalejší organizací proletariátu a nejkrásnější majoritou v zemi a parlamentech nemůže být nic dosaženo proti vůli sněmovny nebo spolkové rady či proti vetu císaře, který má k podpoře své vůle celou armádu, oproti čemuž se může parlament bránit nanejvýš se svými papíry proti bodákům vojska. Provedení a zdar generální stávky není rozhodně závislý na tom, že veškeré dělnictvo zastaví práci.

I když je vznešeným ideálem, přičinit se o uvědomění veškerého dělnictva tak dalece, aby v den, ve kterém má vypuknout generální stávka, veškerý proletariát všech zemí jako na povel opustil současně dílny, továrny a doly a tak již pouhým výrazem své vůle odhodil svá pouta. Ať již je tento ideál tak velice hoden oné propagandy, jakkoliv se jeví krásný a snahy důstojný, může přece jen zůstat pouhým snem.

Proti tyranii a utlačení se vždy vzbouřily pouze energické, nadšené menšiny a takto dodaly podnět velké otupělé mase, která však dosud, i když byla nespokojená a naříkala na svůj osud, neměla žádnou odvahu k povstání. Od nespokojenosti k revoltě je stále dlouhá cesta. V každé revoluci povzbudily teprve úspěchy rázné menšiny zmužilost dosud bázlivých mas.

To samé se mi zdálo také při každé stávce. Ačkoliv odborové organizace zpravidla čítají pouze menšinu svého dělnictva, skoro vždy vyhlašují, organizují a řídí stávky a z většího dílu neorganizované masy. Tak nastoupí stávku pouze malá menšina, kterou teprve ostatní následují během stávky.

Často se při průběhu stávky připojí mnoho spřízněných průmyslů a odvětví, a stávku navždy rozšíří na širší území a větší masy.

Také příklad stávky vydatně účinkuje na masy.

Přívržencům a propagandistům generální stávky, jak ji chápou francouzští a španělští proletáři, se tedy jedná méně o to, dosáhnout, aby veškeré dělnictvo současně zastavilo práci, jako spíše o to, přerušit v celé zemi každou výrobu, dopravu a spotřebu panujících tříd, a to na čas, který je nutný, aby přivodil úplné rozrušení kapitalistické společnosti, aby po její zkáze zaujal proletariát sám prostřednictvím svých odborových sdružení veškeré výrobní prostředky, doly, domy, pozemky, zkrátka veškerou hospodářskou moc.

* * *

Po nutné lhůtě propagandy, až budou masy a organizace řádně připraveny a obeznámeny s ideou, jakmile budou příznivé i doprovodné okolnosti a generální stávka bude moci vypuknout, prohlásí především veškeré odborové organizace – které jsou přece povolány k propagování této myšlenky – generální stávku v jejich odboru.

Neorganizovaní budou vbrzku uchváceni, hnutí se vrzy rozšíří po celé zemi, zevšeobecní se, - stane se generální stávkou.

V dubnu 1902 jsme viděli v Belgii, jak na vyzvání odborových organizací během několika dnů zastavilo práci 350.000 mužů.

Moderní průmysl s jeho do nejkrajnosti prováděným rozdělováním práce a složitostí se znamenitě hodí k vyvolání generální stávky menšinou a k zastavení podniků a výrobních odvětví nutných hlavně pro výživu moderní společnosti.

Účinnost generální stávky by rozhodně neutrpěla újmu, pakliže by nadále pracovali veškeří brusiči diamantů a zlatníci, zkrátka veškeré luxusní odbory, neboť se, jak již bylo řečeno, jedná hlavně o to, přerušit k živobytí rozhodně nutné produkce.

Nejnutnější výrobky jsou však často připravovány tím způsobem, že nejen v té samé továrně projdou 20 až 30 rukama, nýbrž často putují z jedné továrny do druhé k dalšímu zpracování. Suroviny k výrobě těchto předmětů přichází často z dalekých končin a tak tvoří dopravu dráhou a vzhledem k dopravě zboží a surovin je žádoucí dorozumění prostřednictvím pošty a telegrafu - také nutné a nezbytné články výroby.

Uvázne-li jeden z těchto článků, jeden zub ohromného mechanismu moderní společnosti, je již celé odvětví průmyslu přerušeno.

Pakliže například veškeří horníci zastaví práci, jsou v několika dnech vyčerpána skladiště uhlí a železniční i poštovní spojení je samo sebou přerušeno. Veškeré tavírny a slévárny, veškeré parní stroje a jimi hnané továrny, kterým se nedostává uhlí k výrobě plynu, musí zastavit výrobu a s nimi na sta plynových motorů a jimi hnaných strojů. Po západu slunce je celé město zahaleno do tmy, žádná elektrická žárovka nevydává světlo.

Tohoto strašného úspěchu by mohla již v několika dnech, nebo nanejvýš v několika týdnech přivodit sama stávka horníků, kteří se tak jako tak neustále nacházejí na průlomu a kteří jsou uvyklí na velké, hromadné stávky, a s kterými ve velkém boji budoucnosti může být jistě v první řadě počítáno. Ale i železniční zřízenci všech zemí nejsou, jak známo, v dělnickém hnutí těmi nejposlednějšími. Oni by jistě se stávkou nečekali, až by došlo uhlí, nýbrž by na první povel bojovali, bude-li se jednat o vydobytí všeho. Ve všech ostatních podnicích je práce přerušena již stávkou menšiny, která krotké a zbabělé zdrží od práce, dílem, jímž důslednost dělby práce donucuje ostatní k stávce, dílem zdravým ustrašením, kterého je nakonec užíváno při každé stávce.

Jakmile zanechají práce také pekaři a také ostatní zaměstnanci v potravních odborech, stává se generální stávka daleko citelnější a nechá konečně – snad poprvé – také panující třídu, aby poznala a pocítila děsné strašidlo hladu.

To je počátek, úvod. – Avšak podle názorů románských soudruhů, také posuzujeme-li podle zkušenosti ze všech dosavadních generálních stávek, by nemohla být generální stávka odbyta tak mírně, jak započala. –

Viděli jsme ve Španělsku a Belgii, že hnutí vzniklé z přirozené nutnosti musí postupně dosáhnout násilné revoluce, jakmile proletariát sám dospěl k otázce, jak by ukonejšil hlad, a neviděl žádné rozřešení než přirozené, tj. násilím uzmout potraviny z naplněných skladišť a krámů.

Hlad dožene i toho nejkrotšího, vzít chléb odtamtud, kde je. A jako při veškerých revolucích a lidových hnutí je vidět, že právě ženy, které předtím byly v politice těmi nejzpátečnějšími, nyní, kdy se jedná o ukojení hladu jejich dítek, jsou nejrevolučnější a nejodvážnější při útočení a drancování pekáren a řeznických krámů.

Boj by se stal daleko všeobecnějším, jakmile by se proletariátu jednalo o to, zmoci se nakonec i výrobních prostředků.

Takto je generální stávka nejen úvodem revoluce, ke které z nutnosti spěje, nýbrž sociální revoluce samotná. Ona je pouze jménem sociální revoluce v budoucnosti.

Není to však revoluce dřívější formy, v jaké byla od maloměšťanstva v letech 1789 a 1848 vybojována. Výpravné doby barikádních bojů minuly. Na místě úzkých křivých uliček, v kterých šla barikáda tak rychle postavit a tak lehce obhájit, povstaly ve všech velkých městech široké dlouhé třídy, ve kterých se branná moc může úplně rozložit a s největší lehkostí by ihned mohla obsadit veškeré barikády. Nakonec může být dnes ve velkoměstech již sotva pomýšleno na barikádu, jelikož k ní schází nejdůležitější materiál – dlaždice. Na místě dobrých dlaždic jsou nyní ve všech hlavních ulicích a centrech velkoměst dřevěné špalíky nebo asfaltové dláždění. S dřevěnými špalíky a vytrhanými asfaltovými tabulemi není nadále možné budovat barikády.

Proto si nelze dále myslet, že by se v současnosti mohl lid za takových okolností rozhodnout pro revoluci v takové přežilé formě.

Zcela jinak si však stojí věci při generální stávce.

Nesmírnou předností generální stávky je, že začne zcela zákonně a úplně bez nebezpečí proletariátu, od počátku může počítat na tisíce lidí, kteří by neměli odvahu na vyzvání k revoluci jít do ulic, nýbrž by zůstali doma tiše za kamny a tímto revoluci oslabili, nebo i učinili nemožnou. Ti, kteří nyní ze strachu zůstanou doma, dílem z bázně před postrašením od stávkujících, dílem z bázně, že mohou být jakkoli zapleteni do pouličních nepokojů, podporují již jen svým pouhým bytím doma generální stávku tím nejlepším způsobem.

Jiné masy proletářů, které se o tu věc nikdy nestaraly, které nikdy nedovedl nadchnout hlasovací lístek, by také nikdy nenásledovaly hlas revoluce, neboť celý jejich život nebyl nic jiného, než věčné živoření mezi přitlumeným spaním a ducha usmrcující a unavující prací, jsou konečně, následkem nezaměstnanosti vrženy na ulici a postaveny před otázku: pro anebo proti, a cítí se všeobecně dohnáni k činnosti.

Je nepopiratelným faktem, že odvážný revoluční čin, je-li již od jednotlivce nebo odvážné, nadšené menšiny, probudí tisíce ze sna a rázem v nich získá nadšené bojovníky za věc i přesto, že je desetiletí zákonné agitace nedovedly vymanit z jejich lhostejnosti.

* * *

Při generálních stávkách v Barceloně v únoru a Belgii v dubnu 1902, také v roce 1893, které vlastně byly pouze zkouškami, prvními šarvátkami před skutečnou „velkou generální stávkou“ – jako také kolem tří set selských revolt předcházelo „velké“ francouzské revoluci – došlo k různým srážkám lidu s ozbrojenou mocí. –

Ale obraz těchto bojů byl zcela rozdílný od všech předtím známých revolt proletářů ve městech.

Navzdory neobyčejné vážnosti situace byly srážky poměrně bezvýznamné, neboť se dělníci již více nedali na bezúčelné a nebezpečné útočení jako dosud - tj. napadat vojsko samotné anebo nečetné, dobře hájené veřejné budovy – nýbrž použili veškerou svou energii k tomu, aby násilím zamezili každou výrobu a dopravu.

Panující třídy byly totiž rozhodnuté, navzdory generální stávce, udržet všemožnými prostředky výrobu.

Neštítily se žádných opatření. Všemožnými prostředky - zastrašováním a vyhrožováním – bylo hleděno získat stávkokaze. Když to vše nijak nepomohlo, bylo nastrkáno vojsko do dílen, dolů, pekáren apod.

Proletariát se tudíž viděl nucen vzdát se svého vyčkávacího postavení a provádět svou pevnou vůli, tj. zamezit s větší energií veškerou výrobu a dopravu.

Tak bylo v roce 1893 první myšlenkou belgického dělnictva přerušit veškeré výrobní a dopravní prostředky, aby znemožnili dorozumění vojenských a policejních úřadů, také aby zamezili rychlému posílání z místa na místo, svolávání a zásobování armádních sborů.

Často se přihodilo, že byly neznámou rukou v noci přeřezány telegrafní a telefonické dráty na všechny směry.

Častěji se stalo, že na osamělých místech železniční trati byly vytrhány koleje, výhybková zařízení byla zničena anebo výhybky postaveny tak, že by byly nevyhnutelné srážky vlaků. Znamení, podle kterých se řídí průvodčí vlaků, byly často rozbity kamením. Takto byla často na několik dnů znemožněna cirkulace na celých tratích.

V Barceloně a Belgii se také stalo, že v továrně nebo strojírně několik přívrženců generální stávky přinutilo ostatní dělníky ke stávce tím, že poškodili stroje. Nepozorovaně nasypali do strojových olejnic skelný prach, a jiní dokonce dovedli pouhým povolením nebo přitažením šroubu přivést největšího stroj k porouchání nebo k výbuchu. –

V paměti jsou dosud zprávy z Barcelony, jak tam ze strachu buržoazie sama před stávkujícími zavírala obchody a tak svými zaměstnanci ještě rozmnožila počet stávkujících. Jak proletáři, hladem pohánění, napadali sklady potravin, ty musely být samy chráněny vojskem. Všeobecně známá je také následující událost z Barcelony:

„Jelikož vojsko chránilo mnoho obchodů s potravinami, mohla bohatá buržoazie nepřetržitě posílat své služebné nakupovat k pekařům a řezníkům. Ve všech postranních ulicích u vchodů domů však byly již kuchařky očekávány dělníky, kteří jim potraviny zcela jednoduše vzali a použili je pro sebe.“

Myšlenky, používat k zásobování stávkujících v čase generální stávky dělnická výrobní a spotřební družstva, byla všeobecně zamítnuta, jelikož se po krátkém promyšlení muselo dospět k přesvědčení, že by vlády v takovém případě jednoduše zkonfiskovaly bez ohledů veškeré zásoby proletariátu pro sebe a své vojsko.

* * *

Ze všeho předcházejícího je vidět, že při vypuknutí generální stávky nemůže branná moc „obnovit pořádek“ již tak snadno jako při dosavadních obyčejných revoltách, nebo jako v roce 1848, kde bylo třeba stáhnout vojsko pouze ve středu hlavních měst, aby zde potom pálilo do před ním nakupených proletářů – ne, generální stávka v od nás líčené podobě, velice změní obraz.

Také nyní by mělo vojsko úlohu, aby ve velkých městech chránilo vládní budovy a paláce.

Vojsko by se však muselo také pokusit udržet železniční spojení. K tomu by se však nemohly obsadit stanice pouze vojskem, nejen učinit z vojáků průvodčí a strojvedoucí, nýbrž také nechat střežit každý vlak přiměřeným počtem vojska, aby mohl být chráněn proti všemožným útokům. Také i to by se snad nezdálo dostatečné k udržení spojení, neboť by mohly být obavy, že roztrpčení stávkující na všech místech zničí koleje, výhybky a znamení, pročež – musí být vojsko opět použito k tomu, aby chránilo četné kolejové tratě.

Vojsko by muselo mít rozkaz, aby střežilo telegrafní a telefonní sítě a chránilo a udrželo poštovní spojení. Vojsko bude nastrkáno do rozličných továren a pekáren, aby zajistilo nejnutnější výrobu a zásobování.

Opět jiné vojsko by muselo chránit „prácechtivé“ před výbuchy a hněvem lidu.

Před každou dílnou, před každou továrnou, před každým skladištěm, které by byly ohrožené po dobytí lidem, musí být k ochraně postaveno oddělení vojska.

Není tomu tak pouze ve velkoměstech. V průmyslových centrech provincie, uhelných dolech, železných hutích, a v obvodech textilního průmyslu, jsou k obávání ty samé události. Socialistická agitace nesla sama sebou, že i v nejmenším městečku je rozšířená teorie o vyvlastnění, a tak by tím mohli být dělníci sami svedeni a bez čekání na dekrety „diktatury“ proletariátu začít s vyvlastňováním buržoazie, zabíráním skladišť a výrobních prostředků. Vojenská moc by pak měla nesmírný úkol tomu všemu zamezit, a ne nadále chránit pouze politickou, nýbrž, což je daleko obtížnější, také celou hospodářskou moc panující třídy.

Nebude tedy možné stáhnout vojsko celé země do hlavních měst, nebude nadále možné nechat táhnout 100.000 dobře ozbrojených vojínů proti několika tisícům buřičů, neboť vojsko by bylo nyní roztroušeno po celé zemi, ve všech průmyslových centrech, na všech železničních tratích ano i v nejmenších obcích, aby „udrželo pořádek“.

Tu by snad mohla mocnářům přijít spásná myšlenka přikročit k svolání zálohy?

Ale vlády ihned vidí, že je to pro ně samotné velmi nebezpečný čin. Povolají-li zálohy, neznamená to nic jiného, než odvolat stávkující dělníky od jejich soudruhů – aby jim byly do rukou dány dobré pušky. Snad by se vlády střežily tak učinit. Pak by se však teprve ukázaly jako bezmocné, ztratily by na autoritě, a počet pohotově stojících vojínů by se ukázal v brzké době jako nedostatečný.

Největší, ozbrojená a disciplinovaná armáda nemůže chránit vše. Všude mohou být jen malé skupiny vojska, osamocené proti velkému množství lidu, proti přemocnému počtu proletářů. Armáda bude rozprášena a roztříštěna, odzbrojena ve všech směrech a končinách, a ukáže se brzy jako bezmocná potlačit v této podobě provedenou vzpouru proletariátu.

Nesmírná převaha tohoto druhu vzpoury, která začala coby mírná generální stávka, je to, že rozptýlí pobouření po celé zemi.

Tak jako je rozptýlení pro revoluci podmínkou jejího vítězství, tak je to samé rozptýlení pro vojenskou moc příčinou její zkázy. V krátkosti se bude nacházet bez kázně, odzbrojená a úplně zlomená. S tou padne také všechen stávající, na bajonetech spočívající systém.

* * *

Máme se snad obávat zakročení „cizích mocí“? Zbytečná starost. Není to rozhodně žádná utopie, že generální stávka vypukne mezinárodně, ve všech zemích najednou. Dějiny dokazují, že v roce 1848 byly skoro všechny země Evropy otřeseny revolučním hnutím. Přitom byly všechny tyto revoluce rozhodně národní, často nepřátelsky smýšlející vůči revolucionářům jiných zemí a skoro v pražádných vzájemných vztazích. –

Oproti tomu je nyní proletariát všech zemí již dávno mezinárodně smýšlející a organizovaný, podává si bratrskou ruku přes hranice států, podporuje se vzájemně ve svém boji proti kapitalismu, upřesňuje pravidelně své bojové metody na častých pravidelných kongresech odborů a stran. Není to za takových okolností tisíceronásobně snadnější, když bude revoluce proletariátu - revoluce sociální, tj. generální stávka, mezinárodní?

Obávané „cizí mocnosti“ budou tedy doma, sami u sebe mít co dělat a budou sotva moci pomýšlet na to, přispět jiným mocnostem ku pomoci.

* * *

Profesionální ukolébávači a uspávači, kteří stojí na špici dělnického hnutí (alespoň v Německu), se vyznali znamenitě v tom, jak s ustavičným strašákem krveprolití, které by bylo způsobeno mezi proletariátem, udusit revolučního ducha. I dnes se tím samým strašákem pokouší odstrašit od ideje generální stávky.

Jakkoliv představuje nebezpečí, které proletariátu nastává v čase generální stávky, pouze mizivý zlomek v porovnání s dřívějšími revolucemi, vyžaduje přesto upřímnost nemýlit se v tom, že vždy v rozličných malých srážkách s vojskem byly také na straně proletariátu nevyhnutelné oběti.

Má snad proletariát již proto jednou a pro vždy zahodit flintu do žita a ještě pouze očekávat od vývinu ekonomických poměrů, až se v roce 4000 po Millerandovu nebo Bernsteinovu narození kapitalistický společenský pořádek „sám od sebe“ zhroutí a učiní místo pro socialismus?

Ne! Proletariát veškeré tyto zbabělé spekulace zostudí a opětně dokáže svoji mohutnost, jelikož ukáže, že dosud neztratil svoji odvahu za svobodu táhnout do boje.

Copak smrt a zohavení v boji, v revoluci, čímž je vždy proletář strašen, ho neohrožují více denně, každou hodinu, v kapitalistickém pořádku? –

Pro Francii samotnou vykazují statistikové hroznou číslici - průměrně ročně 174.000 zabitých z úrazů a zemřelých z nemoci z povolání. Pomněme však nesmírný počet denních poranění a zohavení v dílnách a továrnách, která nejsou nikým počítána.

Tak vraždí kapitalismus pouze proto, aby nemusel užívat žádná drahá ochranná opatření pro dělníky nebo ztrátu času vyžadující prostředky opatrnosti, tj. aby pouze ze svých výtěžku nic neztratil, třebaže by ročně padlo víc proletářů než kdysi ve všech revolucích dohromady.

Na druhé straně však musí být většina proletářů každou hodinu připravená - na pouhé zavolání mocnářů – táhnout ihned do boje jako povinní vojínové, aby zabíjeli nevinné a bojovali v zájmech svých nepřátel, svých utlačovatelů a vysávačů – a tisíckrát spíš kráčeli vstříc smrti než během kterékoliv revoluce.

V jedné větší bitvě padlo často mnohem více lidí, nežli ve všech revolucích dohromady.

V bitvě u Lipska zůstalo na bojišti 143.000 mužů, u Waterloo padlo 46.000 mužů, u Hradce Králové 40.000 mužů. Při napoleonských válkách ztratilo život na 3 miliony lidí.

Jaké to moře krve! Jaká malicherná kapka krve je v porovnání k tomu všemu krev, která tekla v revolucích.

Zvláštní! – Od zmužilosti táhnout do války není lid odvracen, za to však od své zmužilosti bojovat pro svou vlastní svobodu a budoucnost.

V revolucích za národní nezávislost nebo za politická práva dovedl lid s nadšením nasazovat život a neštítil se smrti.

Není sociální revoluce, která má konečně osvobodit celé lidské pokolení od všech pout a veškeré nouze, nekonečně vyšší ideál, nekonečně důstojnější, aby se o ni celou osobností zasazovalo, i kdyby to stálo život?

Tak poskytuje proletariátu revoluce provedená jako generální stávka, sama ve svém násilném vystupování, které zde na každý pád nemá být doporučováno, neporovnatelně menší nebezpečí, zamezí rychlému stažení velkých vojsk, činí také srážky s vojenskými sbory zbytečné ba nemožné, a poskytuje takto nejlepší vyhlídky na úspěch, na s nejmenšími obětmi zakoupené, jisté a konečné vítězství.

S neustále vzrůstajícím pocitem solidarity proletariátu u vždy četnějších a mocnějších organizací dělníků a zvlášť jako logický výsledek vždy četnějších stávek, musela idea generální stávky vzniknout takřka nevyhnutelně, sama od sebe.

Stávky, aby byly vítězné, měly neustálou tendenci být vždy větší, tj. přimět vždy větší množství jednoho dotyčného odboru k stávkování. Stále častěji bývá hornictvem brána v uvážení generální stávka celého odboru.

Stále častěji potkáváme také zjev, že při velkých stávkách zastaví práci dělníci příbuzných odborů, pouze aby podporovali požadavky stávkujících soudruhů. Toto jsou „stávky solidární“.

Na druhou stranu se také vzájemně podporují kapitalisté organizovaní ve svých svazech podnikatelů, aby vzdorovali požadavkům dělnictva.

Pokusí-li se jako odpověď horníci pomoci stávkujícím vzájemným dorozuměním a podporováním, tak zde, v tom případě, nejde už o boj určité dělnické kategorie proti jistému počtu kapitalistů, nýbrž o boj veškerého proletariátu proti celé kapitalistické třídě. A tak se blížíme, poháněni vzrůstající solidaritou proletariátu, největšímu a nejsilnějšímu výrazu stávky, totiž té stávce, ve které veškeré dělnictvo konečně odmítne práci celé kapitalistické třídě, to jest: stávce generální.

Tak vznikla v hornictvu z denních bojů, ze zkušeností stávek samých celá teorie generální stávky, této nové moderní metody boje, která je nejvhodnější k odstranění kapitalistického společenského pořádku.

II.

Až potud byla myšlenka generální stávky uvažovaná coby bojová metoda, byla zkoušená pouze ze svého záporného hlediska, ze své kapitalistický společenský pořádek zničující strany.

Pakliže by tím byla myšlenka generální stávky odbyta, pakliže by nebyla ničím víc než pouhým bojovým prostředkem, nezasluhovala by zajisté jméno světového názoru, zajisté by se desetitisíce proletářů ve Francii a Španělsku nezřeklo starých označení anarchistů a socialistů a nyní se nazývalo zkrátka „gréve géneralisters“ ve Francii a „huclga generalistes“ ve Španělsku, to jest „generální stávkaři“.

Staneme opět před jedním důkazem skutku, že vyvozuje ne teorie praxi, nýbrž opačně, praxe teorii, anebo, abychom byli přesnější a zde se obzvlášť drželi projednávaného předmětu, že ne ideál budoucnosti, oprávněná společenská forma, dohání k boji, nýbrž že snahy budoucnosti budou zrozené z boje, že se ideál znovuorganizace společnosti po trvání boje sám z boje vykrystalizuje.

Jasně to vidíme na teorii anarchismu, která povstala z boje proti centralistické diktatuře generální rady „Internacionály“. „Aliance sociální demokracie“ - tak se tehdy nazývala bakuninská opozice - postavila v „Internacionále“ vůči centralistické diktatuře marxistů autonomní federace a volné organizace federalistů a komunistů. Tak vznikly z taktiky a z vnější organizace obou směrů také jejich teorie a jejich představy o organizaci společnosti v budoucnosti. Centralisté „Internacionály“ jsou dnes sociálními demokraty, federalisté se stali anarchisty.

* * *

Jak z praxe stávky vznikla teorie a později také praxe generální stávky, tak se také utvořil z praxe, propagandy a rozšíření myšlenky generální stávky jako bojovného prostředku opět celý světový názor znovuorganizace a znovuzbudování pro dny po vítězné generální stávce.

Jelikož byly stávky prováděny hlavně odborově organizovanými dělníky, je také zcela přirozené, že v odborových organizacích byla myšlenka generální stávky propagována nejvíce. Je tedy logickým následkem, že po vítězné generální stávce odborové organizace - nyní již stávající sdružení - mají být těmi, kdo má převzít výrobu jakož i celou novostavbu společnosti.

Základní myšlenka byla již od počátku ta, že se lid okamžitě po vítězství má odebrat do svých odborových budov, dělnických burz a do svých ekonomických organizací, aby se svým orgánem zmocnil držení výrobních prostředků.

Každé sdružení převezme výrobní prostředky svého odboru a působiště a tak se výroba dostane ponenáhlu opět do chodu.

Rozličné odbory výroby by samy sebou odpadly, jako například výroba zbraní, mincí atd., jiné by byly alespoň na delší čas zastaveny, jako například výroba luxusních předmětů.

Všichni dělníci zaniklého průmyslu, kteří se stali volnými, miliony kdysi nezaměstnaných, tisíce bývalých zaměstnanců bankovních závodů, podniků zdražování zboží a podvodnických agentur, všichni burzovníci, obchodní cestující, nyní nezaměstnaní kněží, kati, soudci, žalářní dozorci, strážníci, důstojníci, lokajové a ministři, miliony propuštěných vojínů budou mít po léta plné ruce práce, aby zbořili vetché baráky - skutečná to doupata moru a horečky, v kterých je lid nucen bydlet - a na jejich místě zřídili krásné, pohodlné, zdravé domy pro všechny a vybavili je veškerým novodobým pohodlím. Po léta budeme mít co dělat, aby veškerý lid mohl strhat z těla své bídné cáry, do kterých je zahalen, a mohl se obléci do pěkného, pohodlného a ročnímu období odpovídajícímu obleku.

Po léta budeme mít co dělat s odstraňováním tmavých upomínek tyranie, káznic, pevností a dosud stávající bastily, se stržením všech římských šibenic - neboť kříž není ničím jiným - z množství paláců a kostelů; ty pak podle jejich umělecké ceny proměníme v koňské stáje, skladiště nebo shromažďovací místnosti. Veškeré ty sloupy, které upomínají na vítězství při hromadném vraždění, veškeré pomníky k uctívání loupežných vrahů středověku, které dějepis pouze ze zdvořilosti nazývá „loupežnými rytíři“, veškeré ty pomníky, „rei bombasové“ a „kartáčoví princové“ na tucty „vděčným národem“ - který nebyl ani tázán - pořízené, musí být rozbité na kusy, aby na jejich místě mohly být postaveny pomníky skutečných hrdinů lidstva, bojovníků a bohužel tak přečetným mučedníkům svobody, básníkům a myslitelům, kteří povznesli lidstvo ze tmy a utiskování k světlu svobody.

Po tomto dočasném přechodu může a bude opět zavedeno umělecké řemeslo, které beztak již zaniklo s kapitalistickým průmyslem, který si na místo něho zavedl daleko malichernější, byť i zevně se lesknoucí průmysl luxusní.

Na architektonických tvorbách středověku, času volných řemeslnických sdružení, obdivujeme bohatost a rozmanitost skulptury, jak je dosud zachovaná ve starých velechrámech, dvorech a palácích, starých univerzitách atd. Každý sloup má jinak vytvořené záhlaví, každý sochařsky vyzdobený díl jiný náčrt. Je vidět, že zde dělník mohl pracovat dle své chuti a umu, neštván popoháněči a kapitalistickým vysáváním, nesnížen k části automatu následkem dělby práce.

Po tomto přechodu se stane práce opět uměním, jelikož bude prováděna volně, bez nucení a popohánění a bude jako umění, jako každé umění, pracujícímu pouze radostí a požitkem, a tím bude pouhá radost nad práci všech dělníků-umělců jejich nejmocnějším popudem a nejjistější zárukou pro veškeré potřeby daleko dostačující výroby. Jelikož také pudy lidské činnosti, schopnosti a lidské náchylnosti jsou tak rozličné, budou tedy moci být dostatečně uspokojeny nejrozmanitější potřeby lidstva.

-------

Avšak před dosažením tohoto ideálu úplně volného, žádného vedení nevyžadujícího komunismu bude asi nutná doba přechodu, jejíž předvídající forma a organizace se již nyní sama sebou vyvozuje z formy organizace odborově sdružených dělníků.

Nejjasněji to vidíme ve Francii a nejlépe to dokázal orgán francouzských syndikátů (odborových sdružení) „La Voix du Peuple“, který si vytkl za úkol hlavně propagandu generální stávky.

Organizace ve Francii - načrtnuta v hlavních rysech - je následující:

Členové jednoho oboru v obci, ve městě se spolčí k místní odborové organizaci. Vezměme za příklad místní spolek truhlářů nábytku ve městě X. Všechny ostatní odbory dotyčného města mají už také své odborové organizace. Veškeré tyto místní organizace se spojí v „Bourse de Travail“ („Burse práce“) onoho města. V oné burze práce odbývají své schůze, své vyučování, své zábavy, porokují o jejich společných záležitostech. Společná organizace odborových spolků v každém městě je tudíž „Bourse de Travail“, která je spojena ve „Svazu burz práce“ s ostatními.

Mimo toho je však také každé místní sdružení členem národního svazu veškerých organizací onoho samého odboru, tedy například: Svaz veškerých truhlářů nábytku ve Franci. Všechny odborové svazy jsou pak opět organizovány v průmyslových svazech místně a národně, tak tedy sdružení truhlářů nábytku v místním svazu průmyslu dřeva; místní svaz průmyslu dřeva v národním svaze dřevoprůmyslu pro celou Francii.

Všechny národní průmyslové a odborové svazy Francie všech povolání jsou mezi sebou opět federované ve velké společenské organizaci „Confederation générale du Travail“ a „Federaton des Bourses du Travail“, jejichž údy - již předem mezi sebou spojené - se síťovitě křižují, spojují a pracují si do rukou.

V měsících červnu až říjnu 1902 přinesl „La Voix du Peuple“ ve svých sloupcích veřejnou diskusi, a dotaz na úlohu těchto stávajících organizací v budoucnosti - den po vítězné generální stávce - a o formě organizace a funkce, které zamýšlí dát nově zbudované společnosti. Nesčíslné množství odpovědí, které odborová sdružení a organizace zaslaly, byly uveřejněny a podaly ve své shodě velmi zajímavý výsledek. Mimo všeobecných bodů projednávalo ve své odpovědi každé sdružení hlavně postavení, které samo v budoucnosti - po dobu a po vítězné generální stávce - zamýšlí zaujmout.

Tak odpověděl například mezi jiným ve jménu svého sdružení sekretář svazu luxusního průmyslu, že jeho členové, přesvědčeni nutností, že se musí vzdát po generální stávce na dlouhou dobu svého řemesla, jsou pevně odhodláni ihned se roztřídit v těch odborech, kde bude nedostatek dělníků a tím tudíž přestanou existovat jako sdružení a jako takoví nemohou brát žádný podíl na znovuorganizaci.

Ostatní organizace však psaly jednohlasně, že si jsou vědomy svého poslání - ihned po vítězství se zmocní výrobních prostředků svého oboru a budou pokračovat ve výrobě.

Při všech ostatních otázkách postačí pouze výsledek - sdílet převládající mínění odpovědí organizací.

Průmyslové svazy budou určeny k tomu, aby rozdělovaly surovou látu mezi rozličné výrobní svazy jednotlivých povolání, které k tomu průmyslovému svazu přináleží.

Burzy práce by se měly zabývat rozumovým a morálním životním oborem, s výchovou, vyučováním, zábavou a hlavně také statistikou potřeb jejich obvodu.

Suma statistik potřeb udaná od burz práce jednotlivých obvodů usnadňuje „Všeobecnému svazu práce“ a „Svazu burz práce“ celé země poslat ty výrobky a suroviny, které jsou v jednom obvodu nadbytečné, do toho obvodu, kde je jich zapotřebí. Z veřejných skladišť, ve kterých budou napěchovány výrobky a zásoby, mohou pak všichni dle potřeby a chuti brát, neboť se výroba bude řídit dle potřeb. Tak se vyvodí organizace budoucnosti již sama sebou ze stávajících organizací přítomnosti.

Přebývající síla soudruhů - kteří se ne jako kdysi vysáti předlouhou prací vrhli ihned po práci na lože, nýbrž konečně občerstveni hledají jiné obory činnosti – se po čase účastní výrobní, tvořivé a užitečné práce v bezčetných sdruženích, které nejlépe odpovídají jejich náchylnosti a pudu.

Tak stráví jedni svůj volný čas ve vědeckých nebo uměleckých sdruženích, druzí ve zdravotních organizacích, třetí ve sdruženích pro vyučování a uvědomělost, další zas v kterékoliv jiné skupině a tak si pracuje celá ohromná zapletená síť skupin a asociací navzájem do rukou, aniž by měly zapotřebí jakousi centrálu nebo exekutivu.

Také v kraji není generální stávka žádným snem. Následkem rozmachu velkostatkářství je již nyní možné - jak již dokázaly rozličné případy v Haliči, Uhrách, Rusku, Itálii a Španělsku - vyvolat velké stávky zemědělských dělníků. Na sedláky se může účinkovat alespoň tak dalece, aby si své obilí ponechali pro sebe a neopatřovali panujícím třídám zásoby.

Nakonec by také sedláci mohli málo škodit se svým obilím, jsou-li veškeré dopravní prostředky přerušeny a obilí není možné dopravovat do města. Jakmile však vítězstvím proletáře ve městech, vítězstvím generální stávky, nebude existovat žádná moc, aby chránila „majetek“ velkostatkářů a vesnických šejdířů, který stejně uloupili a ukradli sedlákům, budou i ti nejzpátečnější sedláci, kteří hlasovali vždy pouze pro kněze a nikdy nebyli nadšení pro státní dekrety sociální demokracie, hned vyvlastňovat velké pány. Ne zcela udušená tradice původního komunismu venkovských obcí přinese sama sebou, že lesy, pole a luka, které lid velkostatkářům vezme, promění v obecní luka, obecní lesy a obecní pole, které nyní zaujmou největší díl půdy v obci.

Dosud nízká plodnost způsobená následkem užívání primitivního systému orby, bude vbrzku zvýšena velkými stroji, které pošlou výrobní organizace na venkov a které budou spojovány a obsluhovány městskými dělníky. Velké parní pluhy a zemědělské stroje a častější styk dělníků se sedláky přivodí také brzké zmizení mezníků dosud zbývající půdy všech malých selských usedlostí.

Tak se nakonec dostane také půda nutně a organicky komunismu venkovských obcí.

* * *

Vidíme tedy, že myšlenka a organizace generální stávky vlastní nejen ničící sílu, nýbrž již sama v sobě obsahuje živly znovuorganizace společnosti a už pouze proto zasluhuje jméno světového názoru.

-------

Ačkoliv je tato idea dosud mladá, má přece již svoje pozadí, jehož hlavní body krátce uvedu.

Poprvé byla tato myšlenka předložena na sjezdu národní federace odborových sdružení a kooperativních skupin Francie v Bordeaux 1888. Byla přijata ohromnou většinou odborových kongresů Francie: na sjezdech v Marseille 1892, v Paříži 1893, v Nantes 1894, v Limoges 1895, v Tours, v Toulouse 1897, v Rennes 1898, v Paříži 1900 a v Lyonu 1901. V Nizozemí byl jedním z prvních protagonistů generální stávky Domela Niuwenhuis. Ve Španělsku se v říjnu 1900 v Madridu konal sjezd, kterého se účastnilo 213 delegátů odborových organizací a dělnických skupin, které reprezentovaly kolem 52.000 dělníků. Bylo zde jednohlasně přijato usnesení šířit generální stávku jako cíl odborových organizací a prostředek k osvobození proletariátu.

Brožury a časopisy ve všech řečech takřka ze země vyrůstající mají pouze jediný úkol - šířit myšlenku generální stávky a vyložit její nepřekonatelnost coby sociální revoluce.

Sta písní v rozličných románských řečech, které opěvují generální stávku jako příští vítěznou sociální revoluci, putují od úst k ústům a vzbuzují nové nadšení a důvěru ve vítězství.

Jako každá velká idea má také generální stávka svůj křest krví, ba již přestála vícero krveprolití, měla také již své první boje a šarvátky, za které se nemusí pranic stydět. Byly to první zkoušky velké, rozhodující bitvy. Jako pro každou velkou ideu se také pro tuto naleznou příklady v dějepise, nevědomé předtuchy u největších myslitelů a básníků.

Tak vidíme již ve starém Římě 494 let před křesťanským letopočtem „Secessio in montem sacrum“, „vyjití na svatou horu“ stran plebejců, když požadovali rovnoprávnost s patriciji. Tato první generální stávka v dějepise, stávka plebejců, byla ve svých následcích korunována plným vítězstvím. Ale zpět k přítomnosti. Jako jeden z prvních nepopíratelně nevědomých hlasatelů generální stávky může být považován také Mirabeau, když v roce 1789 v národním shromáždění zahřměl proti privilegovaným: „Mějte se na pozoru! Nepřiveďte ve zlost ten lid, který vše vyrábí a který by vám nahnal zděšení, pouze zkřížení rukou zapotřebí má!“

Padesát let později napsal Max Stirner ve své knize „Jedinec a jeho majetek“ následující slova: „Dělníci mají v rukou nejhorší moc a pakliže by ji jednou pochopili a použili jí, nic by jim neodolalo. Potřebovali by pouze zastavit práci a vyrobené považovat za své a užívat. To je smysl tu a tam se objevujících dělnických nepokojů.

Onen všeobecně známý verš od G. Herwegha:

„Muži práce, vzhůru k dílu

a poznej již svoji sílu;

všechna kola stojí pak,

chce-li tvá páž silná tak!“

Nemohlo by to sloužit jako heslo pro myšlenku generální stávky?

Velký anglický básník William Morris líčí ve svém rozkošném snu šťastné a svobodné budoucí společnosti - ve své „News from Nowhere“ (Zprávy z Nedomanic), jak se stará společnost zřítila následkem otřesů, které ji přivodilo několik po sobě následujících revolučních generálních stávek, a musela učinit místo nově povstávající volné společnosti.

Avšak ne pouze řečnictví, filosofie a poezie stojí u kolébky této myšlenky, nýbrž také krev a slzy.

Když se americké dělnictvo roku 1886 snažilo vydobýt osmihodinovou pracovní dobu, nepomýšlelo na okliku parlamentarismu, nýbrž se usneslo, že ji na kapitalistech vynutí pomocí generální stávky, která měla vypuknout 1. května v celých Státech.

260.000 mužů v celých Spojených státech (z nich v samotném Chicagu 40.000) zastavilo 1. května práci.

Avšak po brutálním, zákeřnicky vražedném útoku chicagské policie proti mírnému průvodu dne 4. května a na to proti schůzi odpověděli dělníci v sebeobraně na rány z revolverů vržením pumy. To bylo znamením k zatčení všech řečníků a propagandistů generální stávky, kteří byli po bídné justiční komedii odměněni od amerických justičních vrahů šibenicí. Tak zaplatili chicagští mučedníci Parsons, Spies a další soudruzi za rozšiřování myšlenky generální stávky smrtí na šibenici. Buržoazie ihned tušila strašný význam generální stávky a neštítila se žádné odvety.

A co je tedy mezinárodní demonstrace 1. května? Ona je děckem velké generální stávky v Americe, která 1. května roku 1886 vypukla na základě dosažení osmihodinové pracovní doby. S poukazem na to byl na mezinárodním socialistickém kongresu v Paříži roku 1889 s nadšením přijat návrh - na prvního máje ve všech zemích nepracovat a tak demonstrovat za osmihodinovou pracovní dobu.

Nebylo snad toto usnesení prvním pokusem mezinárodní mobilizace proletariátu - pravý pokus nebo aspoň symbolizace generální stávky? A není pozoruhodné, že sociálně demokratičtí vůdci, kteří vždy potírali myšlenku generální stávky, souhlasí s tím jí použít, jestliže hodlá stavět panujícím třídám závěrečné požadavky, ať je to již požadavek osmihodinové pracovní doby nebo všeobecného hlasovacího práva?

Nebylo to pod heslem a pouze pomocí generální stávky, že si belgické dělnictvo vydobylo v roce 1893 (ať již pouze obmezené) všeobecné hlasovací právo?

Když se roku 1897 v Rakousku jednalo o vydobytí hlasovacího práva, nekřičeli a nezpívali soudruzi na všech schůzích, že to chtějí udělat „jako v Belgii“?

V únoru roku 1902 povstal barcelonský proletariát. Pod heslem generální stávky dovedl po celý týden vzdorovat vojsku a četnictvu. Nakonec barcelonští soudruzi podlehli, vzdor tomu však podali důkaz nepřemožitelnosti generální stávky. Jelikož se stávkovalo v samotné Barceloně, mohla být vojska z celého Španělska posílána do Barcelony, protože v ostatních částech země byl klid.

Navzdory tomu se již rokovalo o svolání zálohy a všechny časopisy v Barceloně už psaly o demisi ministerstva. A to vše pouze kvůli samotné Barceloně. Mohla by být generální stávka potlačená, jestliže by vypukla současně po celém Španělsku?

V dubnu toho samého roku zas zastavilo práci 350.000 proletářů v Belgii, aby bojovali pod heslem generální stávky za úplné, všeobecné hlasovací právo a - prohráli jen následkem zrady svých vůdců.

O měsíc později, v květnu, zvítězili dělníci ve Švédsku, když generální stávkou podpořili svůj požadavek všeobecného hlasovacího práva.

Zde vidíme, jak proletariát všude, mimovolně, zdola vzhůru, často proti vůli „vůdců“ bere do svých rukou tuto jedinou účinkující zbraň, prozatím často pouze k vydobytí politických práv. Avšak již brzy proletariát pozná, jaká je to zbytečná zacházka, neboť může přece všeho dosáhnout sociální generální stávkou přímo a bez prostřednictví svých politických vůdců.

* * *

Až potud byla myšlenka generální stávky projednávána 1. jako metoda boje, 2. jako tvořící moc k znovuorganizaci, 3. ve svých dějích.

Také by mohlo být zajímavé obšírné popsání generální stávky, to však vyjde při další příležitosti.

Tedy nyní ještě několik slov o filosofii generální stávky. Ano, filosofii. Generální stávka má právě tak dobře svoji filosofii jako marxismus a sociální demokracie. Avšak filosofie generální stávky, tj. logický systém, na kterém se tato idea buduje, je daleko jednodušší, neboť je méně složitá a přístupnější každému zdravému rozumu.

Marxistické učení spočívá na neurčitém podkladu, směřuje jen zdánlivě k neodůvodněným bodům.

K zrušení stávající vlády je dle marxistických teoretiků nutné nejdřív vydobýt státní moc. Bojuje se proti stávající vládě, zato se však sní o státních monopolech, ve kterých bude dělnictvo ještě více vydírané a utlačované než v soukromých podnicích.

„Zespolečenštění výrobních prostředků“ nemá vycházet z lidu a lidem být provedeno - nikoliv, nejdříve má být vydobyta státní moc, v jejích rukou vše sloučeno a teprve potom má být rozséván blahobyt na veškerý lid jako nebeská manna. Generální stávka nedělá žádné podobné okliky, žádné postrkování sem a tam, a jde organicky k cíli, bez veškerých oklik a zprostředkovatelů. Jak jsme viděli, je generální stávka nutným následkem četných malých stávek; bude výsledkem vždy silněji se probouzejícího solidárního citu proletariátu a bude tudíž pouze jeho nejvznešenějším a nejsilnějším výrazem. Organizace odborových sdružení a příprava generální stávky již v sobě chová vnější živly budoucí sebeorganizace – bez okliky zmocnění se politické moci.

Generální stávka v sobě chová také požadavek přímého zmocnění se výrobních prostředků ze strany odborových organizací, lidové učení, které pochází z lidu, oproti čemuž učení o „zmocnění se moci“ pochází od těch, kteří sami chtěli opanovat moc, osobně toužili po diktatuře, kterou již beztak bezměrně pěstovali ve staré Internacionále. Zato jednoduchá, lidová, demokratická, avšak pouze jedině vědecká metoda dokazuje, že generální stávka, výsledek mnoha malých stávek, může být nejjasnější výraz rozhořčení proletariátu a bude tím, co odstraní kapitalistickou společnost. Opět vidíme, jak se zdola nahoru, z denního boje odborových spolků, z již stávajících organizací, vyvinul celý systém sebeorganizace společnosti. Tak za nás mluví teorie generální stávky podložená nejmodernějším vědeckým zkoumáním.

Myšlenka generální stávky uznaná a přijatá masou proletariátu je již sama o sobě moc, jelikož je stálou strašnou hrozbou. Již pouhé strašidlo generální stávky by mohlo panující třídy odstrašit od přílišného tahání uzdy. Nyní však tato hrozba neexistuje, do teď nemá německý (a mnohý jiný) proletariát mimo hlasovacího lístku jiné zbraně a proto mohou panující třídy dělat, co se jim zlíbí, aniž by se musely obávat jakéhokoliv odporu.

Nedostatek cíle, určitého výkladu včetně temné otázky: jak? - jak je možné v dohledné době zvrátit panství zemánků, baronů a kapitalistických magnátů? Je to tato věčně nezodpovězená otázka, která lpí na jejich víře a přesvědčení jako smrtící souchotiny.

Konečně postavíme generální stávku na místo snílkovské toužebnosti po „matce revoluci svobody“, na místo neplodné deklamace o vzdálené mžikavé revoluci, která se nám zdá být již mystickým ideálem a která se „má navrátit přes hory a doly“ - určitý věcný prostředek, který nám je za stávajících poměrů k dispozici k osvobození lidstva.

Mimo toho také generální stávka znemožňuje veškeré zločinné plány zrádců a po diktatuře toužících politiků, jednou provždy zničí každou moc, místo aby ji v úplné důvěře předala novým tyranům, zdola nahoru provede vyvlastění a zespolečnění výrobních prostředků a znemožní tak jednou provždy každou reakci, kontrarevoluci nebo státní krizi.

Sociální generální stávka je tudíž konečnou emancipací proletariátu.